Sestra Věra Vorlová oslávila deväťdesiate narodeniny.

Je lednový podvečer, sedíme spolu v karlínské komunitě a povídáme si. Pokoušíme se dát dohromady střípky vzpomínek z dlouhých devadesáti let, z nichž více než šedesát sestra Věra prožila jako Dcera Panny Marie Pomocnice. K ruce máme i pár fotografií a na nich tváře, které k těm rokům patřily. Ptám se, jaké to tenkrát bylo, v Olomouci, Brně, Turíně, Padově, Římě a nakonec v Praze. Občas se něčemu zasmějeme. Vzpomínky si dělají, co chtějí, ty dávné se někdy vynořují překvapivě snadno, ty nedávné už takovou lehkost nemají a dáváme je dohromady o něco klopotněji. Jedno ale mají společné, je v nich velká vděčnost. „Ze všeho nejvíc jsem Pánu vděčná za povolání,“ říká sestra Věra.
 
Narodila se 4. února 1929 v Olomouci, kde s rodiči a dvěma sourozenci prožila prvních deset let svého života. Tatínek byl štábním rotmistrem jezdeckého pluku a maminka se starala o domácnost. Toto období skončilo s německou okupací, tatínek si, jakožto voják z povolání, musel hledat jinou práci. Rodina se tedy přestěhovala do Brna, kde si našel úřednické místo.
 
Vlastně utekla z domu
V Brně se Věra setkala se salesiány a salesiánskou spiritualitou a postupně pocítila také povolání k zasvěcenému životu – chtěla se stát salesiánkou. Jak ale vzpomíná, této její touze prý tehdy nikdo moc nevěřil, kromě P. Ignáce Stuchlého, který ji naopak velmi povzbuzoval. Věra byla aktivně zapojena ve skautu a po maturitě na gymnáziu se zapsala ke studiu matematiky na univerzitě. Psal se však rok 1948 a bylo jasné, že dojde ke změnám, které nebudou pro církev a řehole nijak příznivé. Bylo třeba udělat neprodleně kroky vedoucí za povoláním. Salesiánky u nás tehdy nebyly, takže za formací bylo nutné vycestovat. Jednou z překážek však byl právě tatínek, který s plánovaným odjezdem do Itálie nesouhlasil. Věra tedy prozatím odjela do aspirantátu na Slovensko. „Vlastně jsem tenkrát utekla z domu,“ říká a dodává, že s jejím odchodem souhlasila jenom maminka. O možnosti její řeholní formace v Itálii se ale mezitím dále jednalo s tehdejší generální představenou matkou Lindou Lucottiovou. Na Slovensko za ní tehdy přijel salesián P. Antonín Dvořák, aby se ujistil, že její úmysl odjet do Itálie trvá. Vzpomíná, že se ještě téhož dne vrátila zpět do Brna, kam ji k její radosti přišli na nádraží v noci naproti nejen maminka, ale i tatínek. Její další velkou radostí bylo, že v neděli poté spolu s ní tatínek přistoupil ke svatému přijímání. „Byl to velký obrat a pro mě velká radost. Ještě ten den mě maminka doprovodila do Prahy, pak jsem jela vlakem do Vídně a pak do Turína. Bylo to jen pár dní před tím, než se zavřely hranice.“ Bylo to roku 1949, státní hranice byla pro vycestování československých občanů uzavřena o pouhý týden později. Tím definitivně skončila jedna životní etapa.
 
První italská léta
V souvislosti s příjezdem do Turína vzpomíná na radost, že na ni někdo po dvou nocích strávených ve vlaku na nádraží čekal. Hluboký dojem na ni tehdy udělala turínská bazilika Panny Marie Pomocnice. Zároveň tu ale čekaly i těžkosti způsobené neznalostí jazyka, jež poznamenaly první dny a týdny v Itálii. Ze školy uměla trochu anglicky a francouzsky a vyzbrojena dvěma slovníky se dorozumívala se sestrami. Poté, co se zjistilo, že byla zapsána ke studiu matematiky, bylo rozhodnuto, že bude v tomto studiu pokračovat. Její spolužačkou a dobrou kamarádkou o několik ročníku výše byla Marinella Castagno, pozdější generální představená. Důležitou postavou v tomto období pro ni byla novicmistrová a pak také matka Elba Bonomi, která se zasloužila o její další studium.
 
Po složení slibů pokračovala ve studiu v Castelfogliani na Katolické univerzitě Božského Srdce, později jí byla svěřena výuka matematiky a fyziky. Většinu času tedy trávila mezi mladými buď jako učitelka, nebo jako asistentka interních a později také externích studentek. Zvláštní pozornost pak bylo třeba věnovat těm, které měly v těchto předmětech problémy. Právě spolu s Marinellou Castagnovou připravily řadu učebnic. „Ta moje se jmenovala Numero e figura, ale nemohla jsem na ni uvést své jméno, bylo to nebezpečné.“ Představení se tenkrát obávali, že je stále ještě v hledáčku československé policie.
 
Jisté politické uvolnění v 60. letech způsobilo, že ji mohla do Turína roku 1966 přijet navštívit maminka. Strávily tak spolu asi měsíc. Roku 1968 se Věra konečně dostala na návštěvu do Československa a s rodiči se ještě jednou setkala. Maminka pak krátce nato zemřela a o dva roky později odešel na věčnost také tatínek. Od československých úřadů nedostala povolení zúčastnit se pohřbu ani jednoho z nich. Až roku 1979 se do Itálie dostala také její sestra s rodinou.
 
Konec šedesátých let však pro sestru Věru znamenal i další změny. Další etapa jejího života se totiž měla odehrát v Padově. Z Turína odcházela s ujištěním své salesiánské ředitelky, že určitě nebude nikdy jmenována představenou. Jak se však ukázalo, platil tento příslib jenom krátce. Po čtyřech letech vyučování matematiky byla jmenována ředitelkou tohoto velkého domu v Padově s komunitou čítající dvaasedmdesát sester. Jak sama vzpomíná, bylo to naprosto nečekané a vyrazilo jí to dech. Nakonec z toho byla ale krásná léta: „Měla jsem vždycky výbornou vikářku, která se nenechávala vyvést z míry spoustou problémů. S komunitou se nám podařilo zorganizovat mnoho krásných věcí pro malé i velké. Jenom na sportovní akce přicházelo 1200 účastníků. Panna Maria a všichni naši svatí nám ve všem pomáhali. Chtěla jsem také, aby se více sester věnovalo studiu, a tak vrátit to, co bylo kdysi umožněno mně. Společně jsme mohly pořádat také výlety do hor a při té příležitosti navštívit i naše sestry v tehdejší Jugoslávii a dovézt jim věci, které tam chyběly. Jezdily jsme školním autobusem, pan řidič s sebou brával vždycky ještě i manželku. Pro sestry to byla rekreace, a tak cestou prováděly všechno možné, byla u toho ohromná legrace.“
 
Sacro Cuore v Římě
Rok 1980 přinesl další stěhování, tentokrát do Říma, a to do komunity Sacro Cuore. Důvodem byl nedávný vznik italské meziinspektoriální konference (CII), která nyní potřebovala sekretářkou. V prvních okamžicích prý vůbec nebylo jasné, co je vlastně jejím úkolem. Úkolů bylo ale nakonec požehnaně. V těchto letech byla zároveň předsedkyní CIOFS, tedy organizace zaštiťující apoštolát v oblasti učňovského vzdělávání. „Znamenalo to řadu setkání a organizačních porad, návštěv u našich externích spolupracovníků. S některými mými spolusestrami jsme procestovaly téměř všechny italské regiony, abychom hledaly řešení pro naše výchovné poslání mezi mladými.“
 
V roce 1995 byla jmenována představenou římské inspektorie se sídlem na Via Marghera u nádraží Termini. Na tato léta vzpomíná její sekretářka sr. Claudia Daretti: „Strávily jsme spolu šest šťastných let. Sestra Věra byla velmi prostá a dávala mi plnou důvěru. Doprovázela jsem ji při vizitacích všech domů, a když jsme byly mimo Řím, zůstávala jsem tam s ní po celou dobu. Často mi svěřovala své starosti a těžkosti. Na inspektorii jsme se setkávaly vždycky ve třech: inspektorka, ekonomka a já. Hodně naslouchala a vyprávěla a atmosféra bývala plná pohody a pokoje. Zkrátka a dobře můžu říci, že na ni mám moc krásné vzpomínky, na její odbornost, schopnosti, ale především na velkou důvěru, kterou vyzařovala.“
 
Návrat do vlasti
Roku 2001 skončilo šestiletí v inspektorii sv. Cecílie v Římě. Tehdy byla sestra Věra poslána generální představenou do České republiky. Vracela se po více než padesáti letech, a jak sama říká, bylo to úplně jiné, než jak si pamatovala ze svého dětství a mládí. Byla nejprve jmenována ředitelkou domu v Praze – Karlíně a o dva roky později ji generální představená matka Antonia Colombová požádala, aby se zde stala představenou vizitatorie Česká republika–Litva. Nebyla to snadná léta, i proto, že s sebou přinesla vážné zdravotní komplikace. Ptám se tedy, jak na ně vzpomíná. „No, to zdraví už bylo špatné a to bylo těžké.“ A po chvíli dodává, „ale vnímala jsem mezi vámi velkou touhu žít, jak se patří“.
 
Pomalu se dostáváme do současnosti. Následující léta prožila sestra Věra v karlínské komunitě, která je jejím domovem i dnes. Tak se ještě zeptám, jaké je to teď. „Dobré. Mám se dobře a modlím se, to je hrozně potřeba.“ A na otázku, co pro nás, sestry, teď vidí jako nejdůležitější, dostávám stručnou odpověď: „Abychom žily duchovně.“
 
Autor: Helena Křenková, FMA
Foto a zdroj: sdb cz